Musím říct, že když si na tenhle příběh vzpomenu, tak mi pokaždé vykouzlí úsměv na tváři. Opravdu. Dopadl totiž přesně tak, jak by každý správný příběh dopadnout měl - šťastným koncem.

Evičku jsem poznal, když už jsem nějakou dobu fungoval jako gigolo a měl již v hlavě srovnané, že tahle cesta mi dává skutečný smysl. Ozvala se mi prostřednictvím webu a hned z prvních řádků zprávy bylo patrné, že se s ní život příliš nepáral. Současně tam ale byla cítit touha po nějaké změně:

Dobrý den, Tome,

jmenuji se Eva, na internetu jsem našla Vaše stránky a chtěla bych se zeptat, zda opravdu fungujete jako profesionální společník? Já, potřebovala bych Vaše služby. Je mi 35 let a už téměř 8 let žiju sama. Musím přiznat, že jsem dost introvert a trochu baculka. Proto mi seznamování dělá velký problém a vlastně už se o to ani nepokouším. I když bych do práce chodit nemusela, mám ji, protože tak se dostanu mezi lidi a netrávím dny doma. Nedávno jsem si ale uvědomila, že takhle si život nechat protéct mezi prsty nechci. Pomůžete mi?

Eva

Poslední věta mě přesvědčila, že Evička v sobě dusí něco, co stojí za to probudit. Při osobním setkání jsem si chtěl ověřit, zda mě můj instinkt neklame.

O pár dní později jsme se setkali v jedné příjemné restauraci kousek od Brna. Bylo to poprvé, co jsem Evičku spatřil. Na první pohled mi nepřišlo, že je něco špatně. Byla středně vysoká, sympatická. Jen její výraz prozrazoval, že jí v životě chybí nějaká radost.
Jo a abych řekl pravdu, tak baculka opravdu byla :-).

Jakmile jsme se usadili v rezervovaném salonku, nastalo dlouhé ticho. Evička byla znatelně nervózní, neposeděla, neustále kmitala očima a v prstech nervózně mačkala ubrus. První krok jsem tedy musel udělat já.

Naštěstí nám číšník donesl i aperitiv. Tím jsem začal. Lehké množství alkoholu v krvi dokáže uvolnit a rozvázat jazyk. Připili jsme si na seznámení a na hezký večer. Po druhém Campari s džusem se konečně uvolnila.

Začala mi povídat o svém dětství, jak vždy bojovala s nadváhou a jak ve škole nebyla příliš oblíbená. O jejích rodičích, kteří už s ní bohužel nejsou a o vztazích. Těch několik měla, ale netrvaly nijak dlouho. Posledních 8 let žije sama a seznamovat se už ani nepokouší. Vlastně do společnosti, tedy kromě její milované práce, moc nechodí.

Celé naše setkání se protáhlo z plánovaných dvou hodin na téměř dvojnásobek. Evička toho měla tolik na srdci, co potřebovala někomu říct, až mě to překvapilo. Kolik nevyřčených pocitů, přání, tužeb v sobě člověk může mít než pohár přeteče?. Nakonec důrazně zmínila, že takhle už nemůže pokračovat. Chce změnu - začít pořádně žít, poznávat drobné i větší radosti a doufá, že jí v tom pomůžu.

Až příliš velký závazek na první schůzce, nemyslíte? Já rozhodně ano :-).

Ale NE jsem říct nechtěl.

Cestou domů jsem si v hlavě rekapituloval právě proběhlou schůzku. Zaplavil mě pocit obrovské zodpovědnosti a zároveň touha nenechat si ujít tuto jedinečnou příležitost. Ano, rozhodně chci být součástí této velké životní změny a hledání Eviččina nového já.

Kam až to zajde jsem v tuto chvíli neměl sebemenší tušení.

Naše druhé setkání proběhlo zanedlouho a v podobném duchu jako to první - někdy zkrátka trvá, než se žena opravdu otevře a je připravena na důvěrnější kontakt. Na tom třetím setkání jsem už začal vnímat drobné změny. Stále jsme si hodně povídali a znovu si dali trochu alkoholu, ale tentokrát už Evička nepůsobila tak strnule ani nepřístupně. Při příchodu mi zářivým úsměvem dala jasně najevo, že se ubíráme tím správným směrem.

Na konci večera jsme společně vyšli z restaurace a rozloučili se. Tehdy jsem Evičku poprvé objal. Bylo to dlouhé a pevné objetí, plné energie, která jasně prozrazovala, jak moc jej potřebovala. Než odešla, věnovala mi ještě poslední úsměv - a já se nemohl dočkat, jaké další změny mě čekají příště.

O dva měsíce později

Začínalo se oteplovat a slunečné nedělní odpoledne bylo jako stvořené pro procházku do přírody. Čekal jsem na Evičku na smluveném místě a mezitím pozoroval kolemjdoucí - manželský pár se dvěma dětmi, otce se synem na kole, osamělou blondýnku na procházce… Počkat. Ta blondýnka míří ke mně. To je přece Evička.

Málem jsem ji nepoznal. Nový účes, lehké šaty s tenkou bundičkou, a na první pohled bylo jasné, že je o pár kilo lehčí. Jak se ke mně blížila, v jejím výrazu byla patrná nervozita - ale tentokrát z jiného důvodu než z nejistoty. Bylo to očekávání. Všimnu si nějaké změny? Uvidím tu novou verzi jí samé?

Ahoj Evi, moc Ti to dnes sluší a ty vlasy, to je opravdu parádní změna. Evička se lehce pousmála myslíš, byl to jen takový nápad, a odhodlala jsem se k němu teprve před pár dny. Nikdo mě ještě takhle neviděl. Dokonce jsem si vzala dva dny volna v práci, chtěla jsem ať mě vidíš první a řekneš mi Tvůj názor.

Musím říct, že s těmi vlasy úplně záříš a moc se mi na Tobě líbí, ale vsadím se, že těch změn je u Tebe víc, dodám s úsměvem a pokračuji. Kolik kilo si už od našeho prvního setkání nechala v posilově? Nový účes, nové šaty... Určitě budou také nové.

Na míle daleko muselo být slyšet, jak velký balvan jí spadl ze srdce.

Všiml sis? Jsou nové. Nemohla jsem je tam nechat, hned mi padly do oka, usmála se Evička a na chvíli se odmlčela. Pak, s tichým uspokojením v hlase, dodala: Už jsem zhubla skoro sedm kilo. Je to vidět?

Podívala se na mě s očekáváním, ale zároveň i s obavami. Víš, nechtěla jsem o tom mluvit dřív, ale začala jsem chodit na soukromé lekce s trenérem a hodně jsem upravila jídelníček. Cítím se mnohem lépe.

Chvíli jsem si ji prohlížel. Nešlo jen o kila. Byl to jiný výraz, jiná energie. Je to vidět. Ale hlavně, záříš jinak než předtím.

Sklopila pohled a tiše řekla: Mám pocit, že bez Tebe bych se k tomu nikdy neodhodlala a chtěla bych Ti za to moc poděkovat.

Vím, že každý chce, aby jeho práce byla oceněna, ale v tomto případě to bylo jiné. Tohle jsi dokázala Ty sama, Evi. Já jsem možná dodal jen ten správný impuls, ale Ty jsi ta, kdo udělal první krok.

Naše společné odpoledne bylo nádherné. Procházka lesem, vůně jara ve vzduchu, klidná hladina rybníka odrážející zapadající slunce. Zastávka v bufetu, kde právě opékali prase, smích, povídání, přirozenost. Tolik maličkostí, a přesto to byl jeden z těch momentů, které si člověk prostě pamatuje.

Myslel jsem, že tím večer končí. Ale Evička měla ještě něco na srdci.

Víš… začala nejistě, zadívala se na své boty a její tváře zalili rozpaky. Ještě je brzy, ale dala jsem si cíl. Až zhubnu deset kilo, chtěla bych s Tebou zažít něco intimního. Myslíš, že by to šlo?

Objal jsem ji, políbil na tvář a zašeptal: Už se moc těším.