Někdy člověk nepotřebuje změnit celý svůj život, aby se začal cítit líp. Stačí jen na chvíli vystoupit z kruhu, který se točí pořád dokola. Martina sebrala odvahu, udělala první krok – a oslovila mě. Chtěla si popovídat, vypovídat se. Chtěla se na chvíli cítit důležitá. Tenhle příběh není o dotecích, ale o blízkosti. O čase, který patřil pouze jí. A o pevném objetí, které řeklo více než slova.

Martina mě kontaktovala s neobvyklou upřímností. Hned v první zprávě mi napsala, že je máma tříleté holčičky a manželka. Že s manželem jsou spolu téměř sedm let, ale poslední dobou se cítí přehlížená a ztracená. Mateřská dovolená byla dlouhá, každodenní rutina těžká a s ní i vnitřní ticho, které se v Martině pomalu usazovalo. Toužila po něčem jiném. Ne po dramatické změně, spíš po malém výdechu, něčem zakázaném jen natolik, aby to bylo její, opravdové a bez výčitek.

Domluvili jsme se, že se setkáme v nějakém podniku v Praze na brunch. Když jsem jí navrhl Café Letka, přišla mi okamžitá odpověď – chtěla jsem navrhnout přesně tuhle samou kavárnu. Prý kolem ní jednou šla, když jela s malou k lékaři. Nikdy tam nebyla, ale cítila, že právě tam by to mohlo začít. Možná náhoda, možná osud, jak sama napsala. To, že jsme oba vybrali stejné místo, bez předchozí domluvy, nás vlastně spojilo ještě dřív, než jsme se vůbec setkali.

Naše schůzka se kvůli nemoci musela o týden posunout, ale možná to tak mělo být. Když jsme se konečně potkali, působila zpočátku nesměle – jak sama říkala, nic podobného nikdy dřív neudělala. Přesto měla v očích rozhodnost ženy, která ví, že musí něco podniknout, aby nezůstala stát ve stínu sebe sama.

Dali jsme si brunch. Povídali jsme si o dceři, o manželství, o tom, jaké to je, když si připadáš jako ozubené kolečko, které se pořád točí, ale ani neví proč. O tom, jaký je život mezi plenami, manželstvím a tichem. Jak je těžké najít čas na sport nebo zkrátka jen mít chvíli pro sebe. Byla krásně upřímná a opravdová. Neměla připravené fráze, nic nehrálo roli, kromě přítomnosti. A té jsme měli právě tolik, kolik jsme potřebovali.

Po jídle jsme vyrazili do Letenského parku. Chvílku jsme šli mlčky. Pak se Martina zastavila, otočila se a já ji obejmul. Prostě jen tak. Byl to jeden z těch momentů, kdy slova ztrácejí význam. Obejmuli jsme se. A bylo to dlouhé, pevné objetí. To, které nic neslibuje, ale všechno dává. Ticho, teplo, jistotu.

V našem společně stráveném čase nebylo nic tělesného, ale bylo v tom všechno lidské. Pocit, že na chvíli nejsi sám, že se můžeš nadechnout. A pro Martinu možná i důkaz, že udělat první krok má smysl.

Když mi později psala, že naše setkání bylo příjemné a že přesně tohle potřebovala, věděl jsem, že to nebyla jen zdvořilost. Nečekala ode mě rozřešení, jen chtěla být chvíli slyšena.

A někdy právě to stačí, aby se člověk znovu trochu narovnal.