Se Soňou jsme se už párkrát viděli. Žila a pracovala v zahraničí, proto naše schůzky nebyly až tak časté. Potkávali jsme se jen tehdy, když na pár dní přijela pracovně do Česka.

Poprvé mi napsala stručně:

Jsem na otočku v Praze a večer bych ráda strávila s milým mužem.

Soňa

Takové začátky mám rád. Jsou nenucené, přirozené. Všechno plyne pozvolna, většinou bez zvláštních očekávání.

Souhlasil jsem bez váhání. Nešlo o nic víc než společně strávený čas - než zase nasedne do letadla a vrátí se zpátky do Německa.

Musím přiznat, že mě pořád fascinuje, jak nevinně některé schůzky začínají a jak divoce se pak dokážou rozvinout.
Jako cizí člověk vstoupíte do života někoho jiného a najednou se stanete jeho součástí.

... Někdy jen na pár hodin,

jindy na mnohem déle...

Ale zpátky k příběhu.

Sešli jsme se v lobby baru jednoho pražského hotelu, ale nezůstali jsme tam dlouho. Venku začínal advent, město bylo zasněžené a Praha působila skoro pohádkově.
Vyrazili jsme do ulic.

U prvního stánku se svařákem se na mě usmála:
Tohle jsem neměla dobré tři roky. Prosinec je u nás největší fičák – pobočky, klienti, schůzky…

Dva svařáky, předpokládám, přerušil nás prodavač.
Odpověď byla jasná dávno předtím. Samozřejmě pousmála se Soňa.

Působila uvolněně. Jako někdo, kdo na chvíli utekl z vlastního rytmu a konečně se nadechl.

V tu chvíli jsem ještě neměl ani představu o tom, co vlastně dělá. Až později mi řekla, že pracuje na kontraktech s odběrateli, uzavírá obchodní dohody a vyhledává nové klienty. Často cestuje, většinou sama. Jen sem tam s kolegou, když jde o nějakou důležitou schůzku.
Přiznala, že osamnělé večery na hotelu už jí trochu lezou na nervy. Právě proto oslovila mě.

Naše první setkání probíhalo přesně tak, jak začalo. Uvolněně, s lehkostí a radostí. Prošli jsme pár dalších stánků, popíjeli svařák, zastavili se na Karlově mostě, chvíli mlčeli u Vltavy… a pak zamířili na dobrou večeři.

Během jídla mi vyprávěla, jak po škole odjela do zahraničí. Původně jen na zkušenou, vydělat si, rozhlédnout se. Ale zůstala. Už devět let pracuje v Německu. Má manžela a dvě malé děti.

V Německu se mám dobře, řekla klidně. Práce mě baví, děti jsou úžasné. Ale poslední dobou přemýšlím, jestli by nebylo lepší mít zázemí blíž rodině a trochu míň rozlítanou práci.

Chápal jsem ji. Taky jsem to zažil. Kufr pořád nachystaný, jen měníš jeho obsah. Letiště, další město, další hotel, další schůzka. A pak jednoho dne zatoužíš po tom znát jména kolegů, pozdravit sousedy, nebýt cizí v zemi, kde žiješ.

Ale než jsem stihl jakkoliv zareagovat, usmála se a změnila téma.

Po večeři jsem ji doprovodil zpět do hotelu. Políbil jsem ji na tvář.
V tu chvíli nám to oběma stačilo.

Od té doby jsme se viděli ještě dvakrát. Každá schůzka byla pohodová, nenucená, s lehkostí, kterou člověk nezažije často.
A pak přišla věta, která mě naprosto vyvedla z míry a zpětně vzato změnila celý náš vztah.

Víš… hlavně se prosím nelekej, začala a trochu se pousmála.

No výborně, zasmál jsem se nervózně. Takhle obvykle začíná každá bomba.

Řekla jsem o tobě manželovi.

Zalapal jsem po dechu. Počkej... co prosím?

Neboj. Neví, že jsi gigolo. Představila jsem tě jako starého přítele z vysoké, kterého jsem náhodně potkala v Praze. A protože tu bývám sama, občas se vídáme. A teď to hlavní, chtěl by tě poznat.

Ztuhl jsem. Asi dvě minuty jsem jen stál, díval se na ni a snažil se odhadnout, jestli to myslí vážně… nebo jen testuje, kam až může zajít.

Ty to myslíš vážně, že jo?

Samozřejmě. Přemýšlela jsem o tom a myslím, že by to mohl být dobrý nápad.

A kolik mám času na rozmyšlenou?

Zítra odlétám. Takže do zítřka.

Skvělé… žádný tlak, ušklíbl jsem se. Hele, a není tady ještě něco, co bys mi chtěla říct?

Rozesmála se na celé kolo.
Prosím tě! Já jsem počestná žena. To přece víš.

Jasně, to přece vím :)

Ten večer jsem nakonec souhlasil.
Ale pořád mi to vrtalo hlavou. Mělo jít skutečně jen o seznámení a pár drinků? Tomu jsem moc nevěřil.